Z džungle až k nám…

Napsal admin. Publikováno v 10. DLD, warbirdy

Curtiss P-40N Kittyhawk

Jedním z poněkud neoprávněně opomíjených bojových letadel druhé světové války je Curtiss P-40. V povědomí širší veřejnosti je do značné míry zastíněn stroji jako je P-38 Lighting, P-47 Thunderbolt a zejnéna P-51 Mustang. Přesto je jeho význam pro spojenecká letectva nepopiratelný a v prvním období války bojoval od pacifických ostrovů přes africké pouště až po mrazivé pláně severního Ruska.

My jsme se rozhodli, že bychom byli rádi, kdyby návštěvníci letošního Dobového leteckého dne, měli tu možnost shlédnout tento stroj na vlastní oči. V současné době tedy probíhají jednání se zahraniční společností “Société de Developpement et de Promotion de l’Aviation (SDPA)“, díky které by se nám to mohlo podařit. Držte nám všechny palce a my vás průběžně budeme informovat jak se tato jednání vyvíjejí.

Letouny řady P-40 sice nikdy nepředstavovaly absolutní výkonnostní špičku, měli však jednu nepopiratelnou výhodu – produkční linky jich byly schopné vyrobit dostatečné množství, které v kritických fázích války dokázalo pokrýt nejnutnější potřeby nejen amerického armádního letectva, ale i vzdušných sil jeho spojenců. To byl také důvod, proč produkce Curtissů P-40 běžela i v době, kdy již existovaly modernější a výkonnější konstrukce. Dlouhý a komplikovaný vývoj řady variant letounů P-40 tak vyvrcholil až v polovině války.

V roce 1943 byla do výroby zařazena poslední, ale také současně nejpočetnější verze tohoto stroje, P-40N. Od svých předchůdců se lišila zejména komplexním důrazem na zvýšení výkonu cestou redukce hmotnosti. Toho bylo dosaženo nejen demontáží některých součástí, ale také užitím lehčích konstrukčních materiálů. První sériová varianta P-40N-1 navíc měla redukovanou i výzbroj, když byl počet kulometů Browning ráže 12,7 mm snížen ze šesti na čtyři. Tato úprava se však v bojových podmínkách příliš neosvědčila a již od výrobního bloku P-40N-5, který čítal 1100 strojů, se výzbroj vrátila k původní šestici kulometů. Pod křídlem se objevily závěsníky pro dvě přídavné nádrže či pumy o hmotnosti až 227 kg. U této verze byl také zaveden nový typ pohyblivého překrytu kabiny pilota z jednoho kusu. Upraven byl i hřbet trupu za kabinou, který byl šikmo seříznut a překryt průhledným krytem. Tyto modifikace pomohly výrazně zlepšit výhled pilota z kabiny.

U dalších variant (P-40N-10, 15, 20, 25, 30, 35 a 40) došlo k dalším konstrukčním změnám, jako byly například zástavby modernizovaných verzí motoru Allison V-1710, přístrojového vybavení či dalších instalací. Nejpočetnější variantou byla P-40N-20, která čítala 1523 kusů. Poslední vyrobeny P-40N-40 sjel z výrobní linky v Buffalu 30. listopadu 1943. Byl to nejen 5220 kus této verze, ale také poslední z 13 738 letounů celé rodiny P-40 (nebo v továrním označení Modelů 81 a 87). Do dnešních dnů se z tohoto obrovského množství zachovalo kolem 80 strojů od devastovaných vraků až po letuschopné exempláře. Je však velmi potěšující, že počty zachovalých Curtissú schopných letu pomalu, ale jistě rostou. V roce 2008 se na evropském nebi představil další opraveny Curtiss. Tentokrát je to zástupce poslední výrobní varianty P-40N.

Tento Curtiss P-40N-5-CU sjel v roce 1943 z tovární linky s výrobním číslem 29677. Americké armádní letectvo jej převzalo pod sériovým čís-lem 42-105915, ale původně byl v rámci dodávek výzbroje spojeneckým silám v rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) určen pro čínské letectvo. Již v továrně proto dostal kromě sériového čísla USAAF také čínské výsostné znaky. Do Říše středu však nakonec dodán nebyl, protože jej převzala americká 5. letecká armáda operující v oblasti Nové Guineje.

Letoun P-40N-5-CU 42-105915 byl přidělen 7. stíhací peruti, která byla součástí 49. stíhací skupiny. Tato jednotka operovala v roce 1944 z letišť Gusap a Finschafen. S Curtissem 42-1 0591 5 létal Lt. Robert Warren, jehož jméno měl letoun napsáno na trupu pod kabinou. O detailech služby tohoto stroje u 7. stíhací perutě však není mnoho známo, zřejmě netrvala příliš dlouho.

Již na konci roku 1943 začala být 7. stíhací peruť přezbrojována na výkonnější letouny P-47 Thunderbolt a stroje P-40 byly odstaveny. Některé z vyřazených Curtissů byly předány jiným útvarům, ale řada strojů zůstala opuštěna na letišti Tadji. Mezi vyřazenými byl i 42-105915.

Opuštěný Curtiss nejprve posloužil jako zdroj náhradních dílů pro letuschopné P-40. Z draku tak byl například demontován motor a většina vnitřního vybavení. Letoun posléze zůstal zapomenut na pokraji tropické džungle. Tam postupně zarůstal bujnou vegetací až do roku 1974. Tehdy jej spolu s množstvím dalších vraků letadel zapomenutých v Tadji nalezl Novozélanďan Charles „Bunny” Darby z Aucklandu. V době nálezu byl již drak 42-105915 značně devastovaný tropickou vegetací, ale stále ještě stál na podvozku tak, jak byl před třiceti léty opuštěn. Z Tadji byl vrak Curtissu dopraven do Lae, odkud jej posléze Charles Darby spolu s Montgomery Armstrongem dopravili na Nový Zéland.

Zachráněný Curtiss však obratem změnil majitele, kterým se ještě v roce 1974 stal Malcolm J. Long z australského Melbourne. Ten 42-105915 vlastnil až do roku 1991, ale v průběhu let stroj po částečné renovaci zapůjčil k vystavení postupně několika muzeím. V roce 1977 tak byl vystavován RAAF Museem na základně Point Cook, mezi lety 1980 a 1985 byl součástí expozice Chewing Gum Field Air Musea ve městě Tallebudgera. V létech 1985 až 1991 jej v americkém zbarvení se stále ještě patrnými čínskými znaky vystavoval Drage Air World ve Wangaratta.

Změna v osudech P-40 42-105915 nastala v roce 1991, kdy jej koupili Jack McDonald a John Rayner z Melbourne. K další změně majitele došlo v roce 1997, kdy letoun přešel do vlastnictví Murraye Griffithse z města Deniliquin v Novém Jižním Walesu. Nový majitel se rozhodl pro uvedení 42-105915 do letuschopného stavu. Oprava jednotlivých částí probíhala u několika firem na různých místech Austrálie. Náročná renovace však byla zřejmě mimořádně finančně náročná, takže v roce 1999 převzala práce společnost P-40N Syndicate sídlící ve městě Coolangatta v Queenslandu. Tento spolek si také nechal Curtiss 42-105915 zaregistrovat jako VH-KTI. S touto značkou byl 20. března 2002 zalétán. Při opravě dostal atraktivní zbarvení s bílými ocasními plochami a jménem „LittleJeanne” na motorovém krytu. Na počátku tohoto desetiletí se jednalo o jediný letuschopny Curtiss P-40 v Austrálii.

V roce 2007 však P-40 42-1 0591 5 zakoupila francouzská společnost Société de Developpement et de Promotion de l’Aviation (SDPA), která mimo jiné vlastní i P-51D 44-74427 F-AZSB „Nooky Booky IV”. Rozebraný letoun byl v únoru 2008 dopraven do Francie a po kompletaci se v květnu roku 2008 poprvé veřejnosti představil, již s poznávací značkou F-AZKU, na leteckém dnu J.-B. Sallise v La Ferté-Alais. Mezinárodní premiéru si pak odbyl v červenci 2008 na letecké show Flying Legends v anglickém Duxfordu. Pro české zájemce o historické letouny je významné i to, že se v dubnu roku 2009 podílel na natáčení nového filmu George Lucase Red Tails v Milovicích. V náležité barevné úpravě v něm představuje letouny černošské 332. stíhací skupiny USAAF.

Štítky: , , , ,

Trackback from your site.

Vložit kometnář