Z džungle až k nám…
Jedním z poněkud neoprávněně opomíjených bojových letadel druhé světové války je Curtiss P-40. V povědomí širší veřejnosti je do značné míry zastíněn stroji jako je P-38 Lighting, P-47 Thunderbolt a zejnéna P-51 Mustang. Přesto je jeho význam pro spojenecká letectva nepopiratelný a v prvním období války bojoval od pacifických ostrovů přes africké pouště až po mrazivé pláně severního Ruska.
Letouny řady P-40 sice nikdy nepředstavovaly absolutní výkonnostní špičku, měli však jednu nepopiratelnou výhodu – produkční linky jich byly schopné vyrobit dostatečné množství, které v kritických fázích války dokázalo pokrýt nejnutnější potřeby nejen amerického armádního letectva, ale i vzdušných sil jeho spojenců. To byl také důvod, proč produkce Curtissů P-40 běžela i v době, kdy již existovaly modernější a výkonnější konstrukce. Dlouhý a komplikovaný vývoj řady variant letounů P-40 tak vyvrcholil až v polovině války.
V roce 1943 byla do výroby zařazena poslední, ale také současně nejpočetnější verze tohoto stroje, P-40N. Od svých předchůdců se lišila zejména komplexním důrazem na zvýšení výkonu cestou redukce hmotnosti. Toho bylo dosaženo nejen demontáží některých součástí, ale také užitím lehčích konstrukčních materiálů. První sériová varianta P-40N-1 navíc měla redukovanou i výzbroj, když byl počet kulometů Browning ráže 12,7 mm snížen ze šesti na čtyři. Tato úprava se však v bojových podmínkách příliš neosvědčila a již od výrobního bloku P-40N-5, který čítal 1100 strojů, se výzbroj vrátila k původní šestici kulometů. Pod křídlem se objevily závěsníky pro dvě přídavné nádrže či pumy o hmotnosti až 227 kg. U této verze byl také zaveden nový typ pohyblivého překrytu kabiny pilota z jednoho kusu. Upraven byl i hřbet trupu za kabinou, který byl šikmo seříznut a překryt průhledným krytem. Tyto modifikace pomohly výrazně zlepšit výhled pilota z kabiny.
U dalších variant (P-40N-10, 15, 20, 25, 30, 35 a 40) došlo k dalším konstrukčním změnám, jako byly například zástavby modernizovaných verzí motoru Allison V-1710, přístrojového vybavení či dalších instalací. Nejpočetnější variantou byla P-40N-20, která čítala 1523 kusů. Poslední vyrobeny P-40N-40 sjel z výrobní linky v Buffalu 30. listopadu 1943. Byl to nejen 5220 kus této verze, ale také poslední z 13 738 letounů celé rodiny P-40 (nebo v továrním označení Modelů 81 a 87). Do dnešních dnů se z tohoto obrovského množství zachovalo kolem 80 strojů od devastovaných vraků až po letuschopné exempláře. Je však velmi potěšující, že počty zachovalých Curtissú schopných letu pomalu, ale jistě rostou. V roce 2008 se na evropském nebi představil další opraveny Curtiss. Tentokrát je to zástupce poslední výrobní varianty P-40N.
Tento Curtiss P-40N-5-CU sjel v roce 1943 z tovární linky s výrobním číslem 29677. Americké armádní letectvo jej převzalo pod sériovým čís-lem 42-105915, ale původně byl v rámci dodávek výzbroje spojeneckým silám v rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) určen pro čínské letectvo. Již v továrně proto dostal kromě sériového čísla USAAF také čínské výsostné znaky. Do Říše středu však nakonec dodán nebyl, protože jej převzala americká 5. letecká armáda operující v oblasti Nové Guineje.
Letoun P-40N-5-CU 42-105915 byl přidělen 7. stíhací peruti, která byla součástí 49. stíhací skupiny. Tato jednotka operovala v roce 1944 z letišť Gusap a Finschafen. S Curtissem 42-1 0591 5 létal Lt. Robert Warren, jehož jméno měl letoun napsáno na trupu pod kabinou. O detailech služby tohoto stroje u 7. stíhací perutě však není mnoho známo, zřejmě netrvala příliš dlouho.
Již na konci roku 1943 začala být 7. stíhací peruť přezbrojována na výkonnější letouny P-47 Thunderbolt a stroje P-40 byly odstaveny. Některé z vyřazených Curtissů byly předány jiným útvarům, ale řada strojů zůstala opuštěna na letišti Tadji. Mezi vyřazenými byl i 42-105915.
Opuštěný Curtiss nejprve posloužil jako zdroj náhradních dílů pro letuschopné P-40. Z draku tak byl například demontován motor a většina vnitřního vybavení. Letoun posléze zůstal zapomenut na pokraji tropické džungle. Tam postupně zarůstal bujnou vegetací až do roku 1974. Tehdy jej spolu s množstvím dalších vraků letadel zapomenutých v Tadji nalezl Novozélanďan Charles „Bunny“ Darby z Aucklandu. V době nálezu byl již drak 42-105915 značně devastovaný tropickou vegetací, ale stále ještě stál na podvozku tak, jak byl před třiceti léty opuštěn. Z Tadji byl vrak Curtissu dopraven do Lae, odkud jej posléze Charles Darby spolu s Montgomery Armstrongem dopravili na Nový Zéland.
Zachráněný Curtiss však obratem změnil majitele, kterým se ještě v roce 1974 stal Malcolm J. Long z australského Melbourne. Ten 42-105915 vlastnil až do roku 1991, ale v průběhu let stroj po částečné renovaci zapůjčil k vystavení postupně několika muzeím. V roce 1977 tak byl vystavován RAAF Museem na základně Point Cook, mezi lety 1980 a 1985 byl součástí expozice Chewing Gum Field Air Musea ve městě Tallebudgera. V létech 1985 až 1991 jej v americkém zbarvení se stále ještě patrnými čínskými znaky vystavoval Drage Air World ve Wangaratta.
Změna v osudech P-40 42-105915 nastala v roce 1991, kdy jej koupili Jack McDonald a John Rayner z Melbourne. K další změně majitele došlo v roce 1997, kdy letoun přešel do vlastnictví Murraye Griffithse z města Deniliquin v Novém Jižním Walesu. Nový majitel se rozhodl pro uvedení 42-105915 do letuschopného stavu. Oprava jednotlivých částí probíhala u několika firem na různých místech Austrálie. Náročná renovace však byla zřejmě mimořádně finančně náročná, takže v roce 1999 převzala práce společnost P-40N Syndicate sídlící ve městě Coolangatta v Queenslandu. Tento spolek si také nechal Curtiss 42-105915 zaregistrovat jako VH-KTI. S touto značkou byl 20. března 2002 zalétán. Při opravě dostal atraktivní zbarvení s bílými ocasními plochami a jménem „LittleJeanne“ na motorovém krytu. Na počátku tohoto desetiletí se jednalo o jediný letuschopny Curtiss P-40 v Austrálii.
V roce 2007 však P-40 42-1 0591 5 zakoupila francouzská společnost Société de Developpement et de Promotion de l’Aviation (SDPA), která mimo jiné vlastní i P-51D 44-74427 F-AZSB „Nooky Booky IV“. Rozebraný letoun byl v únoru 2008 dopraven do Francie a po kompletaci se v květnu roku 2008 poprvé veřejnosti představil, již s poznávací značkou F-AZKU, na leteckém dnu J.-B. Sallise v La Ferté-Alais. Mezinárodní premiéru si pak odbyl v červenci 2008 na letecké show Flying Legends v anglickém Duxfordu. Pro české zájemce o historické letouny je významné i to, že se v dubnu roku 2009 podílel na natáčení nového filmu George Lucase Red Tails v Milovicích. V náležité barevné úpravě v něm představuje letouny černošské 332. stíhací skupiny USAAF.
Štítky: 10.dld, curtis, p-40, to nejlepší, wwII
Trackback from your site.
